Tak jsem začal bojovat proti šikaně. Už ji dokážu rozpoznat, dokážu vyslechnout oběť a pomoci ji ochránit (pokud je ve škole), označit viníka, zapojit policii i sociálku, vyvodit závěry pro rodiče, učitele i spolužáky.
Jen jedno mi je divné, ta sociopatologicky chovající se nezletilá osoba s násilnickými sklony se stala hvězdou ústavu. Policie případ odložila, sociálka ještě nereagovala, rodiče rezignovali, učitelé mají strach a videa s násilnostmi vesele kolují na Youtube a Facebooku.
Tak nějak se nám ty stohy brožurek, publikací a letáků z kampaní minuly účinkem.
Mgr. Lucie Slejšková
8.10.2009 at 20.42To je tedy drsná zkušenost. Ale je asi dobře, že se o tom hovoří, protože, co jiného v takové situaci? Rezignovat? Jako rodiče? Ne, je to dobře, mluvme o tom, blog je skvělá příležitost, díky.
V diskusích: http://diskuze.rvp.cz/viewtopic.php?f=100&t=349&sid=7f653f308c358af291c1e20ca62edee8 – je téma šikany také otevřeno, nechtěl byste i tam napsat více o své zkušenosti?
Ondřej Hausenblas
9.10.2009 at 17.46Podíval jsem se na tu diskusi vedle, o šikaně a nešikaně, z května 09, a taky ovšem čítám jinde. Ale jen velmi okrajově se někdo zkušený vyjadřuje o tom, jak zareagovala jeho třída, jak se žáci sami postavili proti šikanistovi. Znám třídu, kde děti samy, bez „vyšetřovacího řízení“ jasně řekly ubohému násilníkovi, že tohle se u nás ve třídě dělat nebude. Tak šel šikanovat do nižší třídy přes chodbu, a tam už s tím museli zavést celý proces…
Metodiky a pomocníci nám někde určitě rýsují poměry, které by ve třídě měly vládnout, aby šikanista neměl šanci. Já bych rád četl od učitelů, kteří cíleně právě o tohle pečují – ale nemyslím na nějaké sociogramy, a taky ani na jednorázové akce typu týdenní sbližovací výjezd v září. To jsou sice důležité kroky, ale odhaduju, že podstatná bude ta každodenní, celoškolní nebo aspoň celotřídní atmosféra a péče. Nejsem žádný expert, ale mám dojem, že šikanují vždy deprivanti – něco podstatného jim chybí, a doufejme, že jim to neodepřela sama škola (ačkoliv třebas smysl učení možná na druhém stupni schází větší části žáků…). Obvykle je ustrčil a deprivoval někdo doma – panovačná a zlá matka, hrubý a urážlivý otec, pubertální sourozenec bez IQ, někde dokonce zlá babička! Ale někdy, jak víme, to pramení z osobní izolovanosti dané osudem, povahou, tělesnou vadou, a taky z blbosti některého kolektivu dětí. A někdy souhra nešťastných životních příhod, k nimž však chudák nenašel nikoho, kdo by ho podepřel.
A tak se dívám, jak dalece je život deprivantů ve školách vylepšený na rozdíl od situace doma, jestli škola nabízí to, co deprivantovi schází, a zda se celý kolektiv učí „ušlechtilým mravům“. Takový výraz dnes zní směšně, zastarale, diskreditovaně. Nemyslím tím předstíranou kindrštube, ale citovou bohatost a vnímavost a sociální citlivost a smysl pro souhru. Když slyším, jak málo mých studentek – i učitelství na prvním stupni! – čte poezii, a jak ji s nimi ve škole nikdo nečetl, ptám se, kde jinde se dají rozvíjet „něžné city“, a pochopení pro duševní a srdeční stavy druhých lidí? Myslím, si, že když škola přistoupí na to, že je bojištěm s fracky, musí prohrát a s ní i děti, které fracci nejsou. Boj a odolnost má místo ve sportu a tělocviku, ovšem fair-play. Možná, že se ve škole, která bude ústavem kultury a vzdělanosti, nebudou frackové a deprivanti cítit vždy nejlépe, ovšem i na to musíme pamatovat, jak jim krůček za krůčkem podávat ruku a vyvádět je z křeče směrem k sebeúctě. Ale dokud se ve veřejné základní škole budou špatně cítit ti slušní, zvídaví a normální žáci, bude přibývat škol selektivních, rodiče budou děcko zachraňovat z prostředí surovosti, a radši ho dají do skleníku, kde šikana kvete rovněž, jenže rafinovanější.
V jedné základce u nás na sídlišti si před lety učitelé stěžovali, že na chodbách je řev, že děti jsou hrubé a že v anketě si jich mnoho přálo ticho. Ale proč jste tedy dosud nezařídili „patro ticha“? Budova školy má křídla, slepé chodby, na rozích stojí učitelský dozor jako policajt, tak není problém půlku patra vyhlásit oázou ticha, dát tam polštářky a knížky, a když už hlídáme, tak dohlídat ticho. Nenapadlo je to předtím. Ale pak to zkusili a moc si pochvalovali, děti tam samy chodily si dát pohov. Nevím, zda nové vedení pokračuje…
Mgr. Lucie Slejšková
12.10.2009 at 15.15Dá se to, o čem, Ondřeji, píšete, označit jako otázka školního klimatu? Jaké by mělo být a jak jej utvářet? Je to dle mě zajímavý fenomén; kdybychom hledali, kolik literatury bylo o něm napsáno, nebylo by to zrovna málo titulů a doporučení. Přesto řada škol ignoruje i ty základní principy. Nebo že by nebyly až tak samozřejmé? Nám dospělým? A díky tomu je ve školách málo prosazujeme? Tak si říkám, že by to bylo také zajímavé téma do diskuse – jak se s tím školy vypořádávají a co proto dělají, jak jdou učitelé sami příkladem apod. (To má být, Ondřeji, pošťouhnutí, abyste třeba to téma založil a vyzval ostatní k diskusi ;-)). Díky za velmi zajímavý podnět k přemýšlení.
Ondřej Hausenblas
12.10.2009 at 17.03Dobře, Lucie, zkusím to – už se na to chystám déle. Bude to na webu Ireneus. (Zde jen to, že klima školy není totéž co kultura školy – klima je jedním z výsledků, ale kultura je spíše východisko, ty podmínky, v nichž klima vzniká (i klima docela nekulturní, kasárenské vzchází z určité – nízké arciť – úrovně školní kultury). Slovo kultura je zde ve významu spíše etnografickém, antropologickém, než uměleckém. I rodina může mít, a měla by mít, jistou kulturu, například.
Mgr. Lucie Poláková
12.10.2009 at 20.06Dobrý večer pane řediteli,
návod na řešení Vámi popsaného problému nemám. Několik typů na příručky snad ano, ale v tuhle chvíli ?? 🙁 Chci jen smeknout klobouk, mám vlastní zkušenost s několika řediteli, pod kterými jsem pracovala a žádný z nich by asi nenašel odvahu se s podobnými stesky svěřit. Přeji hodně zdaru Vám i celé škole! Lucie Poláková
Mgr. Růžena Pekařová
13.10.2009 at 19.56Dobrý večer.
Je opravdu báječné „slyšet“ jednoho z ředitelů hovořit na téma kultura školy v souvislosti se šikanou. Bohužel jsem měla možnost setkat se s jedním deprivovaným žáčkem. Zanechal ve mě doživotní zkušenost, jak může jeden takový človíček zničit celou třídu, vyučujícího a dokonce i celý stupeň. Kousek po kousku, den po dni jsme spolu kráčeli k jeho lepšímu já. Náš pan ředitel byl nápomocen, ale řešení konkrétních situací stejně bylo na mě a ostatních vyučujících. A jakou bych dala radu? Opravdu nezůstávejte s problémy sami! Zapojte co nejvíce odborníků, kolegů i rodičů.
Přeji Vám mnoho úspěchů a co nejvíce žáčků s dobrými mravy:-).
Zdraví Růža Pekařová.